Blog Uni-W

Napsat diplomku, sestavit výsledovku nebo smontovat auto není práce na jeden večer. Většinou. A nikdo to po vás ani nechce.

O těchto úkolech pravděpodobně víte dávno dopředu. Jediným problémem je dokopat se do toho.

Poradím vám trik. Neříkejte (si), že musíte napsat diplomku. Radši (si) řekněte, že chcete udělat osnovu. Všimněte si hned dvou věcí v tomto přístupu: „chci“ zní úplně jinak než „musím“. Na „musím“ pravděpodobně zareagujete „nechce se mi“, ale v „chci“ už sami slyšíte odhodlání. Můžete tak trochu obalamutit mozek. Další věcí, které si všimněte, je to, co se má udělat – diplomka versus osnova. Osnova tolik nebolí, že ne, nezdá se to nesplnitelné a vzdálené. Dává vám to prostor si dnes ještě pustit ten seriál bez větších výčitek, protože osnovu zvládnete poměrně rychle.

Rozdělte si velký úkol na dílčí úkoly.

Diplomovou práci jistě nebudete psát najednou. Nejprve se podíváte, jaké se nabízí zdroje. Podle toho nejspíš vyplyne osnova, kterou budete dále rozšiřovat na podbody – kapitoly. Nejdříve si zjistíte teoretické podklady, pak budete postupovat k metodám, jaké budete používat v praktické části. V praktické části si zajistíte podklady a potom je zpracujete. Nakonec přijde lepení celkového textu, psaní úvodu a závěru a jako třešnička na dortu citace a formátování. Triumfem bude výběr desek a tisk.

Z tohoto jasně můžete číst, že to nemusíte dělat najednou a že si práci lze určitým způsobem rozdělit. Od teď tedy ne „Musím psát diplomku“, ale „Dneska chci napsat kapitolu o…“ Ne „Nemůžu ven, musím psát diplomku,“ ale „Dneska se chci podívat, jak máme citovat a nastavit si podle toho styly, takže pokud mi kvůli přesunu jednoho obrázku o 2 mm nepřeloží Word 4 stránky do hebrejštiny, nepodbarví úvod žlutě, nepřidá 15 prázdných stránek a v dálce nezahouká sova, budu mít pak čas jít na pár piv. A půjdu rád.“

Stejně tak si můžete rozložit i další činnosti:

vyplňování daňového přiznání = zjištění závazných termínů, zajištění podkladů, nalezení návodu na vyplňování, vyplnění, eventuální hledání pomoci,…

nutnost stěhování = nalezení odhadce ceny stávající nemovitosti, poohlédnutí po realitní kanceláři, obhlédnutí nemovitostí na trhu, porovnání stěhovacích firem, balení, stěhování, vybalování, nahlášení změn na úřady,…

Jistě vás napadne mnoho dalších věcí. Je potřeba se s danou věcí hned nestresovat a spíš popřemýšlet, jak by se dala rozdělit (případně, co by se dalo předat na někoho jiného).

Pokuste se každý den udělat aspoň malý kousek. I kdyby šlo jen o vytvoření úvodní stránky, popřemýšlení o rozpočtu, vypsání preferencí. I malý kousek vás posune dál. Navíc, když si k dané práci sednete, zjistíte, že to není zdaleka tak bolestivé, jako se zdálo, když jste se k tomu přemlouvali. Zvažte také, jak se k tomu postavíte, zda se jedná o proces nebo produkt.

Všechno má své řešení, a pokud to náhodou řešení nemá, je vaším prvním úkolem tomu řešení najít.

Při vypracovávání delších úkolů (delší = minimálně v rámci hodin), je často velmi složité donutit se do daného úkolu pustit. Často ani nejde o samotnou práci, ale prostě se k tomu „dokopat“. Zkuste se místo výsledku zaměřit raději na proces tvorby.

Víme, že je toho moc a strávíme nad tím mnoho času. A nechce se nám. Hodně se nám nechce. Raději bychom dělali cokoli jiného a to i věci, které obyčejně nemáme rádi. Třeba úklid. Ve chvíli, kdy je nutné napsat diplomovou práci (dosaďte si úkol dle libosti), raději vše pečlivě uklidíme, utřeme prach, zameteme a vytřeme a pastelky srovnáme podle kódů barev. To už je večer? Jejda, tak to se zase na tu diplomku nedostalo… A takhle pořád dál.

Nechce se nám. Máme pocit, že to bude bolet, když se do toho pustíme. A tím je myšlena skutečná psychická i fyzická bolest a utrpení.

Dá se to zvládnout

Pro začátek je potřeba to celé převést do realistické roviny. Bude to jeden z prvních kroků a slibuji, že ten bolet nebude.

Ano, musíte napsat diplomku, to je fakt. Zabere vám to hodně času, to je taky fakt. ALE, je to reálné, zvládlo to už spousta lidí a vy jste se dostali až tak daleko, že zbývá (téměř) jen napsat diplomku. To jste zvládli docela dost – zvládli jste noční neklid na kolejích, zvládli jste dojíždění, zvládli jste nedostatek jídla (případně jste přežili UHO v menze), zvládli jste desítky předmětů – zápočty i zkoušky, zvládly jste povyšování se učitelů, zvládli jste úředního šimla a zvládli jste i tu divnou spolubydlící, která se bála jedné aromatické svíčky, protože způsobuje rakovinu a odmítla vejít do pokoje, dokud svíčka hořela (true story). Diplomka by vás tedy neměla zastavit.

Vraťme se k tématu. Diplomka (nebo cokoli jiného) není úkol na chvíli a přemlouvání do psaní bývá ještě delší. Máte dvě možnosti – diplomku rozdělit na kousky a vypracovávat ty kousky nebo se zaměřit na proces tvorby a ne na výsledek (tomu se budeme teď věnovat). Případně můžete obě metody zkombinovat.

Proces tvorby

Nezaměřujte se na výsledek (dnes napíšu 8 stránek), ale na proces (odpoledne budu 2 hodiny psát). Psát 2 hodiny není nedosažitelné a jediné, co k tomu potřebujete, jsou ty 2 hodiny. Naplánovat si 8 stránek vás může znechutit, protože mozek si řekne: „Jaj, 8 stránek a dokud to nenapíšem, ten seriál si nepustíme. Nééé, já chci seriál, 8 stránek je moc, to bolí, né, pusťe mě ven!“ Na ty 2 hodiny psaní bude pravděpodobně frfňat taky, ale bude to vypadat jinak: „Fajn, od 14 hodin píšu, v 16 je volno… To psaní je fakt hnusný, ale aspoň ještě kus odpoledne mi zbude a stihnu půl série.“

Výhodou stanovení přesného cíle (8 stránek) je, že znáte výsledek. Víte, jaká bude startovací pozice zítra a kolik přesně vám bude po dnešku chybět napsat. Výhodou zaměření na proces (2 hodiny) je, že pokud se zaseknete u něčeho komplikovaného, co jde pomaleji, se nebudete ten den trápit s dalšími 7 stranami a opačně, pokud vám daná část půjde od ruky, můžete toho napsat mnohem víc.

V naplánovaném časovém intervalu se také snáze plánují pauzy (např. s použitím metody POMODORO) a případná vyrušení.

Nejhorší smrt je z vyděšení

Nebojte se toho úkolu (on se vás nejspíš bojí mnohem víc). Klidně si jen sedněte a čtěte si své předchozí poznámky, třeba vás něco napadne. Nebo můžete upravovat formátování. Zkuste každý den něco málo, i kdyby to mělo být jen 10 minut upravování grafů. Stojí to za to. Pokud se tomu budete věnovat každý den jen malou chvíli, budete se v práci lépe orientovat a nebudete zapomínat, kde jste skončili, tedy nebudete muset pokaždé začínat nanovo. Mozek si navíc zvykne, že to nebolí a že nevadí, když se na to chvilku podívá. A kdo ví, třeba zapomene na to, že pracuje a strávíte spolu příjemné 4 hodiny psaní bez utrpení (bez ironie).

Mrkněte i na další tipy.