Další součástí mluveného projevu je intonace. To je to, kdy nám stoupá a klesá hlas. Není to klesání a stoupání jako v případě snižování hlasu. Jde o výkyvy z běžné úrovně, na které mluvíme. Podle toho poznáváme jestli se nás někdo ptá, něco nám oznamuje nebo na nás volá.
Pokud budete hledat o tomto tématu doporučuji výrazy jako “větný přízvuk”, “suprasegmentální jevy”, “větná melodie”.
Když jsem psal o posazení hlasu, můj cíl byl ukázat, že něco takového existuje. Větnou i slovní intonaci známe. Učili jsme se o ni někde na základní škole. Třídu si fakt nevybavuji. Takže budu shrnovat poznatky a ukážu pár rozmáhajících se nešvarů.
Poznatky jsou:
- oznamovací věta končí klesnutím hlasu.
- otázky končí zvýšením intonace.
- důraz je v češtině na první slabice
Nešvary jsou:
- výplňková slova
Jsme zvyklí vstřebávat informace po větách. Učíme se to od mala a tak je zbytečné to zkoušet měnit. Všichni co jste četli Taneční hodiny pro starší a pokročilé od Bohumila Hrabala mi dáte za pravdu. Je to krásný čtení, ale jedna věta na 50 stran je prostě nezvyk. Na konci víte vše, ale nevíte nic.
Aby tedy posluchač věděl o čem povídáte, dodržujte správnou intonaci. Jinak je projev těžce monotonní a nikdo ho nebude poslouchat. Vyprávíte příběh u piva? V půlce příběhu je zajímá něco jiného? Vadí vám to? Pak nebuďte uspávači hadů. Dejte vyprávění šťávu hlasem i strukturou.
Jak pomoci intonací? Identifikujte výplňková slova, která používáte. Nikoliv “vole” za každým druhým slovem. Zaměřte se na “přemýšlecí” slova. Typicky to je inteligentní “éééém”. Další jsou:
- mmmm…
- to to to to…
- no víš jako tóóó…
- nooo…
Tyhle slova říkáme mezi větami. Tím naprosto mažeme veškerou větnou intonaci. Tvoří se z toho nekonečně se táhnoucí neforemná hmota. Už jen představovat si ji je odporné. Poslouchat ji je ještě horší.
Poučení zní:
- používejte správnou intonaci
- nepoužívejte přemýšlecí výplňková slova
